,
Petr Markvart
Publikováno v Po. 18. Březen 2013 v rubrice ČLENOVÉ PPE

(1963) Právník a africký cestovatel si s pivem začal rozumět již velmi záhy po narození, díky babičce Anně v jižních Čechách, která od jeho útlého dětství trvala na jedné „odlívce“ desítky na dobré zažití po obědě.

Z té doby pamatuje ještě blatenskou desítku, poté už jeho rodný kraj zachvátil tehdy strašlivý Nektar ze Strakonic (občas suplovaný ještě strašlivějším Platanem z Protivína). V Praze na studiích pil hlavně desítku Staropramen za korunu sedmdesát (později za dvě padesát). Jeho univerzitní hospodou byla dnes zaniklá „U staré školy“ na rohu Bílkové a Dušní, kde řádil neméně strašlivý Pražan 12. Nedaleká Krušovická pivnice v Široké byla vyhledávanou (avšak stále narvanou) oázou a zdejší dvanáctku dodnes považuje za to nejlepší, co se počátkem 80. let dalo vypít.

Jeho plzeňské období a entusiasmus v letech devadesátých a počátkem století vystřídala revoluce malých pivovarů, pivních festivalů a zájezdů, díky nimž se od roku 2007 seznamuje s odlišnými pivními druhy a kulturami. Miluje Belgii a vše, co s ní souvisí a má nepřekonatelnou slabost pro severské imperiální stouty.

„Do PPE jsem byl zván jako náhradník od r. 2012 a většinu jejích členů jsem již poznal ještě dříve na různých pivních i happeningových akcích. Původně jsem si nebyl jist, zda po všech těch alech, stoutech, porterech, IPách a trapistech ještě vůbec můžu rozumět ležákům českého typu. Dobrá česká dvanáctka ležák však půvab nikdy neztratí. Dá se s ní zahnat žízeň, stejně jako u ní posedět s přáteli celý večer. Únětice, Chotěboř a mnozí další nás o tom přesvědčují dnes a denně.“